Aktuální dění nejen na těchto stránkách

Motto

„Je nebezpečné pracovat se současnými dějinami. Jsou plné výbušnin. Mnohé podstatné informace zůstanou utajeny dlouhé roky, než se vydají dokumenty a uveřejní paměti. Vášně a zaujatost mohou zamlžit objektivní úsudek. Každý, kdo se pokouší psát současné dějiny trvalejší hodnoty, než je běžný novinářský článek, klade, jak se říká, katovi hlavu na špalek.“
Palme Dutt, britský historik

PROČ JEN LETY U PÍSKU?

Před časem probíhala na mnoha úrovních diskuse o táboru v Letech u Písku. S jeho historií jsem se seznámila již dříve prostřednictvím několika prací Ctibora Nečase (vydané 1987 a 1995) a v poslední době jsem přečetla knihu, kterou napsal Markus Pape (1997). Ve sporu o další existenci velkokapacitního vepřína, snahu o jeho likvidaci a následné pietní upravení pozemku, vyjadřovali své názory zdejší bývalí vězni, historikové, představitelé samosprávy i státu, majitelé vepřína i sousedních pozemků (Karel Schwarzenberg). Když se mi do rukou dostala superprojekce půdorysu bývalého romského tábora Lety u Písku do příslušné katastrální mapy obce Lety se zakresleným vepřínem (vyhotovená s využitím historických leteckých měřických snímků, poskytnutých Vojenským topografickým ústavem v Dobrušce), uvědomila jsem si i jiné souvislosti.
V období okupace a druhé světové války se na území Čech, Moravy a Slezska nacházelo 2125 nacistických věznic a táborů (František Nedbálek, Místa utrpení a vzdoru, Praha 1984). Nacistická mašinérie různými směrnicemi tyto tábory sice přesně rozlišovala, v praxi však docházelo k tomu, že s prodlužující se válkou docházelo k vzájemnému prolínání různých typů táborů a mnohdy i k jejich slučování. Bez ohledu na druh věznic a táborů se jednalo o místa utrpení, duševních útrap a smrti v nejhrůznějších podobách i obludných rozměrech.
Dnes už ani nevíme, že v mnoha budovách našich měst byly umístěny vyšetřovací a trestní věznice, zřizované nacistickými policejními úřady a justicí, protože tyto budovy jsou označeny jako pietní místo jen ojediněle a převážně jen tehdy, že se v objektu kromě věznice gestapa nacházelo také popraviště. Je tomu tak například v Kounicových kolejích v Brně, které slouží studentům jako ubytovací zařízení; právě zde v bloku B znělo za okupace sténání a nářek vězňů, kteří byli mučeni v prostoru koupelny, kde byli podrobeni tzv. Leninově koupeli, jak gestapáci pojmenovali tento způsob týrání. Dnes tu žije, studuje a baví se mládež, která se čas od času stává svědkem pietní akce konané na bývalém popravišti v areálu kolejí.
V řadě dosud užívaných budov a objektů byly umístěny internační, pracovní, zajatecké a koncentrační tábory, což dnes vědí už jen pamětníci a z těch mladších nemnozí zájemci o historii. Také areál dnešní Střední technické školy MO v Moravské Třebové sloužil v letech 1940 až 1945 k internaci zajatých důstojníků francouzské, jugoslávské a britské armády, což se připomíná studentům i návštěvníkům školy v pamětní síni. Většina dochovaných objektů však slouží různým účelům a jejich válečná minulost se pomíjí – jsou zde továrny, jako například v bývalé pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci (Vitka) a internačním táboře pro Francouze ve Březové nad Svitavou (Doris), ale slouží i jiným účelům – v posledně jmenovaném městě byli v dnešním Kulturním domě za války vězněni sovětští zajatci, o jejichž utrpení ví málokdo z těch, kteří sem chodí za zábavou. Na místech, kde byly původní objekty zlikvidovány, existují dnes nové stavby, pozemky jsou využívány k zemědělské či jiné výrobě, slouží rekreačním účelům a podobně. Jedná se o plochu stovek hektarů, kde stávaly dřevěné baráky nacistických věznic a táborů, které byly v poválečném období zbořeny. Mnohdy je již dnes nemožné určit konkrétní místo bývalého tábora – ty nebyly zapsány v pozemkových knihách, nezaměřovaly se a z dochovaných fotografií nelze přesnou polohu ani rozlohu nacistického tábora vymezit. Ani pamětníci v tomto případě příliš nepomohou.
Musíme se prostě smířit s tím, že život jde dál. I když pro nás, kterým válka nesmazatelně poznamenala život, jsou s mnoha místy spojeny trýznivé a bolestné vzpomínky, připomínají nám útrapy a krutá léta války. Na to nelze zapomenout. Realita je ovšem taková, že všechna místa na území Čech, Moravy a Slezska, kde se nacházely nacistické věznice a tábory, kde trpěli a umírali lidé, nelze upravit jako pietní místa a odstranit z jejich sousedství stavby či provozy, které svým charakterem pietu místa narušují – nejen pro obrovskou rozlohu parcel a ohromné finanční náklady na jejich odkoupení, zbudování a následné udržování, ale v neposlední řadě i proto, že ani vybudováním tisíců pamětních míst nepřispějeme k vytvoření toho, čemu se říká paměť národa. Úctu k naší minulosti a hrdost na naše předky, ponaučení z chyb a omylů minulých dob i generací, chápání příčin i následků dřívějších událostí, které ovlivňují i současnost. Paměť národa je živá, vytváří a formuje se na základě dějinných zkušeností i současnými prožitky a realitou dneška, znamená východisko pro budoucnost.
To vše si uvědomuji, když se znovu dívám na vepřín zakreslený do katastrální mapy obce Lety. Ten je vybudován z větší části v sousedství bývalého tábora a do jeho půdorysu zasahuje ze severozápadu téměř trojúhelníkovým výběžkem v okrajové části obdélníkového cípu, který je vysunut ze základního půdorysu tábora severním směrem. Průmět obou území tvoří pět až šest procent celkové plochy bývalého tábora. Památník na pohřebišti, který na své náklady udržuje obec Lety, se nachází východním směrem zcela mimo prostor bývalého tábora.
V souvislosti s výše uvedeným se mi vnucuje otázka – je v kauze Lety opravdu jediným cílem dosáhnout odstranění vepřína z důvodu pietní úpravy místa utrpení našich spoluobčanů, kde jich 326 zemřelo? Proč potom jenom Lety a ne také Vitka v Brněnci, Kulturní dům ve Březové nad Svitavou a další místa, kde za války trpěli, umírali, byli týráni, mučeni a vražděni lidé?

Kam až půjde zkreslování dějin?

Magazín Pardubický kraj, číslo 1, roč. 4, z června 2006 byl zdarma distribuován do všech domácností v Pardubickém kraji. Na straně 11 v rubrice Osobnosti Svitavska byl otištěn článek Radoslava Fikejze „Zachránce Židů, nebo gauner a nacista?“, který je věnován svitavskému rodáku Oskaru Schindlerovi, jehož příběh zná celý svět díky filmu Stevena Spielberga „Schindlerův seznam“. Méně je známá skutečnost, že tento úspěšný film byl natočen podle knihy australského spisovatele Thomase Keneallyho, jakéhosi zmatečného hybridu mezi krásnou literaturou a literaturou faktu (původně nesl označení „román“ – má je i německé vydání z roku 1983), který je svým obsahem značně vzdálen skutečnosti a plný hrubých faktografických chyb. Přesto jej většina produkce dotýkající se této tematiky považuje za věrný obraz skutečnosti. Ve zmíněném článku je ovšem tak nehorázné tvrzení, že musím reagovat.
Historik svitavského muzea je podepsán pod sdělením: „V říjnu 1944 zorganizoval (Schindler – pozn. J. G.) přesun 1200 dělníků do továrny v Brněnci.“ To je nehoráznost! Již v roce 1997 jsem doložila, že ve dvou vlakových transportech (v říjnu a v listopadu 1944) do pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci přijeli židovští vězni (687 mužů a 298 žen, tedy 985 osob) a tato fakta jsou autoru článku známa – bezostyšně je převzal z mého soukromého rukopisu jednak do své diplomové práce a jednak do své knihy Oskar Schindler (1908 – 1974). Pokud pominu nadsazený počet lidí (1200 místo 985), pak rozhodně nelze tolerovat, že vězňové jsou pojímáni jako „dělníci“ a pobočka koncentračního tábora jako „továrna“! Je to vědomé zkreslování skutečnosti, které považuji ve svých důsledcích za velmi nebezpečné – jestliže dnes připustíme, že brněnecký koncentrační tábor byl pouze „továrnou“ a jeho vězni „dělníci“, můžeme se za čas setkat s tvrzením, že vlastně žádné nacistické koncentrační tábory neexistovaly a naši předkové byli v Dachau a Buchenwaldu na rekreaci. Stejně tak, jako už dnes je pod vlivem schindlerovské legendy nacista a válečný zločinec Oskar Schindler oslavován jako „zachránce“. A jak píše Fikejz v závěru citovaného článku: „Jako jediný nacista byl oceněn titulem Spravedlivý mezi národy.“
Zde se nabízí otázka – co bylo skutečnou příčinou poct Schindlerovi ze strany Izraele? To, že v brněneckém koncentračním táboře necelých 1100 židovských vězňů pracovalo pod dozorem SS do 2.5.1945 na výrobě nábojnic v Schindlerově zbrojním závodě a přežilo válku, a to i díky pomoci místního obyvatelstva? Vždyť v talmudu se říká: „A každý, kdo zachrání jednu duši z Izraele, jako by zachránil celý svět.“ Proč se však podobného ocenění nedostalo i dalším majitelům továren a podniků, kde se rovněž židovští vězni dožili osvobození? Bylo tomu tak i v ostatních třinácti pobočkách KT Gross-Rosen (ale i v jiných nacistických koncentračních táborech), které vznikly na území tzv. Sudet rovněž v roce 1944 a v nichž dokonce byla úmrtnost vězněných nižší ve srovnání s pobočkou v Brněnci.
O svůj podíl na zásluhách o přežití vězňů v Brněnci se kromě Schindlera hlásil i další svitavský Němec Johann Kompan, jemuž už v roce 1945 bylo vystaveno několik potvrzení bývalými vězni, že je zásoboval potravinami. Stejně tak ředitel mlýna sousedícího s koncentračním táborem pan Drábek – tomu vystavil poděkování 18. května 1945 zástupce táborové samosprávy, že vězňům pomáhal po celou dobu trvání tábora „i díky pravidelným zásilkám většího množství mouky, krup, ovesných vloček i krupice.“
Oceněn však byl Oskar Schindler, o jehož pomoci vězňům existují pochybnosti. A nebo to byl zcela jiný důvod? A pokud ano – jak moc musel být pro Izrael významný, že vedl k ocenění a vyzdvižení právě tohoto jediného nacisty? Při tom ze strany Schindlera nebyla údajná „záchrana“ židů nezištná – ba naopak – o peníze bývalé vězně žádal i po válce. Což se příliš neslučuje s jedním z kritérií, jak je stanovila izraelská Komise pro rozpoznávání spravedlivých (ustanovena v roce 1962) Pro udělení titulu „Spravedlivý mezi národy“ je totiž podmínkou, že zachránce nepožadoval peněžní kompenzaci záchranné operace.
Některé okolnosti a stopy naznačují, že touto opravdu význačnou zásluhou mohl být podíl Oskara Schindlera na objevení Adolfa Eichmanna. Potvrdit či vyvrátit existující nepřímé důkazy mohou jen archivy tajných služeb, které mlčí. Snad i ony jednou promluví tak, jako před nedávnem odtajněné dokumenty americké CIA, které se vztahují k činnosti této zpravodajské ústředny i ve vztahu k válečným zločincům, z nichž někteří po válce pro CIA pracovali. A do důchodu po svém útěku do Argentiny neodešel ani příslušník abwehru Oskar Schindler.

Seriózní propagace kraje?

Informační materiál Pardubického kraje „Stopy Židů v Pardubickém kraji“ z roku 2006 (ISBN 80-86967-04-2) obsahuje údaje ze sedmnácti míst kraje, z nichž u dvou jsou z neznámého důvodu uvedeny také někdejší názvy německé (Svitavy, Jevíčko – obě města se nacházejí v moravské části kraje). V údajích u města Svitavy (Zwittau) samozřejmě nechybí zdejší rodák Oskar Schindler, „kontroverzní zachránce asi 1200 Židů vězněných v koncentračních táborech“. Z textu ale není zřejmé, že údajně „zachránění“ vězni byli nasazeni na otrockou práci v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v nedaleké obci Brněnec, i když dále nalezneme o tomto táboře zmínku: „Na východním okraji obce Brněnec (Brünnlitz) byla v textilní továrně Löw-Beer umístěna pobočka grossrosenského vyhlazovacího tábora, kterou prošlo asi 1500 osob, z toho jich 58 zemřelo a byli pohřbeni za zdí obecního hřbitova v Německé Bělé (dnes Bělá nad Svitavou).“
Pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci nesla označení „Konzentrationslager Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz“ – jednalo se o pracovní tábor zřízený u firmy Deutsche Emailfabrik evakuované z Krakova, jejímž vlastníkem byl O. Schindler (www.gross-rosen.pl). Je vypuštění souvislosti mezi Schindlerem a pobočkou KT Gross-Rosen v Brněnci skutečně neznalostí autorů textu? Pardubický kraj se přece nemusí prezentovat turistům zkreslenými, nepřesnými a nekorektními údaji (ani zahraničním, kterým je určeno vydání v anglickém jazyce). Finanční prostředky vynakládané na propagaci regionu by měly být využity smysluplněji a především k šíření seriózních údajů.