Aktuální dění nejen na těchto stránkách

Motto

„Je nebezpečné pracovat se současnými dějinami. Jsou plné výbušnin. Mnohé podstatné informace zůstanou utajeny dlouhé roky, než se vydají dokumenty a uveřejní paměti. Vášně a zaujatost mohou zamlžit objektivní úsudek. Každý, kdo se pokouší psát současné dějiny trvalejší hodnoty, než je běžný novinářský článek, klade, jak se říká, katovi hlavu na špalek.“
Palme Dutt, britský historik

PROČ JEN LETY U PÍSKU?

V uplynulých měsících probíhala na mnoha úrovních diskuse o táboru v Letech u Písku. S jeho historií jsem se seznámila již dříve prostřednictvím několika prací Ctibora Nečase (vydané 1987 a 1995) a v poslední době jsem přečetla knihu, kterou napsal Markus Pape (1997). Ve sporu o další existenci velkokapacitního vepřína, snahu o jeho likvidaci a následné pietní upravení pozemku, vyjadřovali své názory zdejší bývalí vězni, historikové, představitelé samosprávy i státu, majitelé vepřína i sousedních pozemků (Karel Schwarzenberg). Když se mi do rukou dostala superprojekce půdorysu bývalého romského tábora Lety u Písku do příslušné katastrální mapy obce Lety se zakresleným vepřínem (vyhotovená s využitím historických leteckých měřických snímků, poskytnutých Vojenským topografickým ústavem v Dobrušce), uvědomila jsem si i jiné souvislosti.
V období okupace a druhé světové války se na území Čech, Moravy a Slezska nacházelo 2125 nacistických věznic a táborů (František Nedbálek, Místa utrpení a vzdoru, Praha 1984). Nacistická mašinérie různými směrnicemi tyto tábory sice přesně rozlišovala, v praxi však docházelo k tomu, že s prodlužující se válkou docházelo k vzájemnému prolínání různých typů táborů a mnohdy i k jejich slučování. Bez ohledu na druh věznic a táborů se jednalo o místa utrpení, duševních útrap a smrti v nejhrůznějších podobách i obludných rozměrech.
Dnes, po šedesáti letech od konce války, už ani nevíme, že v mnoha budovách našich měst byly umístěny vyšetřovací a trestní věznice, zřizované nacistickými policejními úřady a justicí, protože tyto budovy jsou označeny jako pietní místo jen ojediněle a převážně jen tehdy, že se v objektu kromě věznice gestapa nacházelo také popraviště. Je tomu tak například v Kounicových kolejích v Brně, které slouží studentům jako ubytovací zařízení; právě zde v bloku B znělo za okupace sténání a nářek vězňů, kteří byli mučeni v prostoru koupelny, kde byli podrobeni tzv. Leninově koupeli, jak gestapáci pojmenovali tento způsob týrání. Dnes tu žije, studuje a baví se mládež, která se čas od času stává svědkem pietní akce konané na bývalém popravišti v areálu kolejí.
V řadě dosud užívaných budov a objektů byly umístěny internační, pracovní, zajatecké a koncentrační tábory, což dnes vědí už jen pamětníci a z těch mladších nemnozí zájemci o historii. Také areál dnešní Střední technické školy MO v Moravské Třebové sloužil v letech 1940 až 1945 k internaci zajatých důstojníků francouzské, jugoslávské a britské armády, což se připomíná studentům i návštěvníkům školy v pamětní síni. Většina dochovaných objektů však slouží různým účelům a jejich válečná minulost se pomíjí – jsou zde továrny, jako například v bývalé pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci (Vitka) a internačním táboře pro Francouze ve Březové nad Svitavou (Doris), ale slouží i jiným účelům – v posledně jmenovaném městě byli v dnešním Kulturním domě za války vězněni sovětští zajatci, o jejichž utrpení ví málokdo z těch, kteří sem chodí za zábavou. Na místech, kde byly původní objekty zlikvidovány, existují dnes nové stavby, pozemky jsou využívány k zemědělské či jiné výrobě, slouží rekreačním účelům a podobně. Jedná se o plochu stovek hektarů, kde stávaly dřevěné baráky nacistických věznic a táborů, které byly v poválečném období zbořeny. Mnohdy je již dnes nemožné určit konkrétní místo bývalého tábora – ty nebyly zapsány v pozemkových knihách, nezaměřovaly se a z dochovaných fotografií nelze přesnou polohu ani rozlohu nacistického tábora vymezit. Ani pamětníci v tomto případě příliš nepomohou.
Musíme se prostě smířit s tím, že život jde dál. I když pro nás, kterým válka nesmazatelně poznamenala život, jsou s mnoha místy spojeny trýznivé a bolestné vzpomínky, připomínají nám útrapy a krutá léta války. Na to nelze zapomenout. Realita je ovšem taková, že všechna místa na území Čech, Moravy a Slezska, kde se nacházely nacistické věznice a tábory, kde trpěli a umírali lidé, nelze upravit jako pietní místa a odstranit z jejich sousedství stavby či provozy, které svým charakterem pietu místa narušují – nejen pro obrovskou rozlohu parcel a ohromné finanční náklady na jejich odkoupení, zbudování a následné udržování, ale v neposlední řadě i proto, že ani vybudováním tisíců pamětních míst nepřispějeme k vytvoření toho, čemu se říká paměť národa. Úctu k naší minulosti a hrdost na naše předky, ponaučení z chyb a omylů minulých dob i generací, chápání příčin i následků dřívějších událostí, které ovlivňují i současnost. Paměť národa je živá, vytváří a formuje se na základě dějinných zkušeností i současnými prožitky a realitou dneška, znamená východisko pro budoucnost.
To vše si uvědomuji, když se znovu dívám na vepřín zakreslený do katastrální mapy obce Lety. Ten je vybudován z větší části v sousedství bývalého tábora a do jeho půdorysu zasahuje ze severozápadu téměř trojúhelníkovým výběžkem v okrajové části obdélníkového cípu, který je vysunut ze základního půdorysu tábora severním směrem. Průmět obou území tvoří pět až šest procent celkové plochy bývalého tábora. Památník na pohřebišti, který na své náklady udržuje obec Lety, se nachází východním směrem zcela mimo prostor bývalého tábora.
V souvislosti s výše uvedeným se mi vnucuje otázka – je v kauze Lety opravdu jediným cílem dosáhnout odstranění vepřína z důvodu pietní úpravy místa utrpení našich spoluobčanů, kde jich 326 zemřelo? Proč potom jenom Lety a ne také Vitka v Brněnci, Kulturní dům ve Březové nad Svitavou a další místa, kde za války trpěli, umírali, byli týráni, mučeni a vražděni lidé?

Kam až půjde zkreslování dějin?

Magazín Pardubický kraj, číslo 1, roč. 4, z června 2006 byl zdarma distribuován do všech domácností v Pardubickém kraji. Na straně 11 v rubrice Osobnosti Svitavska byl otištěn článek Radoslava Fikejze „Zachránce Židů, nebo gauner a nacista?“, který je věnován svitavskému rodáku Oskaru Schindlerovi, jehož příběh zná celý svět díky filmu Stevena Spielberga „Schindlerův seznam“. Méně je známá skutečnost, že tento úspěšný film byl natočen podle knihy australského spisovatele Thomase Keneallyho, jakéhosi zmatečného hybridu mezi krásnou literaturou a literaturou faktu (původně nesl označení „román“ – má je i německé vydání z roku 1983), který je svým obsahem značně vzdálen skutečnosti a plný hrubých faktografických chyb. Přesto jej většina produkce dotýkající se této tematiky považuje za věrný obraz skutečnosti. Ve zmíněném článku je ovšem tak nehorázné tvrzení, že musím reagovat.
Historik svitavského muzea je podepsán pod sdělením: „V říjnu 1944 zorganizoval (Schindler – pozn. J. G.) přesun 1200 dělníků do továrny v Brněnci.“ To je nehoráznost! Již v roce 1997 jsem doložila, že ve dvou vlakových transportech (v říjnu a v listopadu 1944) do pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci přijeli židovští vězni (687 mužů a 298 žen, tedy 985 osob) a tato fakta jsou autoru článku známa – bezostyšně je převzal z mého soukromého rukopisu jednak do své diplomové práce a jednak do své knihy Oskar Schindler (1908 – 1974). Pokud pominu nadsazený počet lidí (1200 místo 985), pak rozhodně nelze tolerovat, že vězňové jsou pojímáni jako „dělníci“ a pobočka koncentračního tábora jako „továrna“! Je to vědomé zkreslování skutečnosti, které považuji ve svých důsledcích za velmi nebezpečné – jestliže dnes připustíme, že brněnecký koncentrační tábor byl pouze „továrnou“ a jeho vězni „dělníci“, můžeme se za čas setkat s tvrzením, že vlastně žádné nacistické koncentrační tábory neexistovaly a naši předkové byli v Dachau a Buchenwaldu na rekreaci. Stejně tak, jako už dnes je pod vlivem schindlerovské legendy nacista a válečný zločinec Oskar Schindler oslavován jako „zachránce“. A jak píše Fikejz v závěru citovaného článku: „Jako jediný nacista byl oceněn titulem Spravedlivý mezi národy.“
Zde se nabízí otázka – co bylo skutečnou příčinou poct Schindlerovi ze strany Izraele? To, že v brněneckém koncentračním táboře necelých 1100 židovských vězňů pracovalo pod dozorem SS do 2.5.1945 na výrobě nábojnic v Schindlerově zbrojním závodě a přežilo válku, a to i díky pomoci místního obyvatelstva? Vždyť v talmudu se říká: „A každý, kdo zachrání jednu duši z Izraele, jako by zachránil celý svět.“ Proč se však podobného ocenění nedostalo i dalším majitelům továren a podniků, kde se rovněž židovští vězni dožili osvobození? Bylo tomu tak i v ostatních třinácti pobočkách KT Gross-Rosen (ale i v jiných nacistických koncentračních táborech), které vznikly na území tzv. Sudet rovněž v roce 1944 a v nichž dokonce byla úmrtnost vězněných nižší ve srovnání s pobočkou v Brněnci.
O svůj podíl na zásluhách o přežití vězňů v Brněnci se kromě Schindlera hlásil i další svitavský Němec Johann Kompan, jemuž už v roce 1945 bylo vystaveno několik potvrzení bývalými vězni, že je zásoboval potravinami. Stejně tak ředitel mlýna sousedícího s koncentračním táborem pan Drábek – tomu vystavil poděkování 18. května 1945 zástupce táborové samosprávy, že vězňům pomáhal po celou dobu trvání tábora „i díky pravidelným zásilkám většího množství mouky, krup, ovesných vloček i krupice.“
Oceněn však byl Oskar Schindler, o jehož pomoci vězňům existují pochybnosti. A nebo to byl zcela jiný důvod? A pokud ano – jak moc musel být pro Izrael významný, že vedl k ocenění a vyzdvižení právě tohoto jediného nacisty? Při tom ze strany Schindlera nebyla údajná „záchrana“ židů nezištná – ba naopak – o peníze bývalé vězně žádal i po válce. Což se příliš neslučuje s jedním z kritérií, jak je stanovila izraelská Komise pro rozpoznávání spravedlivých (ustanovena v roce 1962) Pro udělení titulu „Spravedlivý mezi národy“ je totiž podmínkou, že zachránce nepožadoval peněžní kompenzaci záchranné operace.
Některé okolnosti a stopy naznačují, že touto opravdu význačnou zásluhou mohl být podíl Oskara Schindlera na objevení Adolfa Eichmanna. Potvrdit či vyvrátit existující nepřímé důkazy mohou jen archivy tajných služeb, které mlčí. Snad i ony jednou promluví tak, jako před nedávnem odtajněné dokumenty americké CIA, které se vztahují k činnosti této zpravodajské ústředny i ve vztahu k válečným zločincům, z nichž někteří po válce pro CIA pracovali. A do důchodu po svém útěku do Argentiny neodešel ani příslušník abwehru Oskar Schindler.

Rada Ústavu pro studium totalitních režimů

Pod titulkem Exposlankyně KSČM má ovlivňovat ústav studií totalit byla 22.8.2007 na aktuálně.cz zveřejněna informace, že mne Český svaz bojovníků za svobodu navrhl za členku rady Ústavu pro studium totalitních režimů. (Totéž uveřejnil také např. iHNed.cz). K mé osobě uvedl tři údaje:
1. Jako historička a původním povoláním učitelka jsem prý byla „proti návrhu na odškodnění studentů a učitelů, kteří byli v letech 1948 až 1989 vyloučeni z politických důvodů ze škol.“ Jako poslankyně jsem podala návrh vrátit příslušný sněmovní tisk předkladatelům k dopracování, protože z politických důvodů byli v tomto období vyhozeni ze zaměstnání také lidé jiných povolání, vojáci, úředníci, soudci a další státní zaměstnanci. Zvýhodnění studentů a učitelů by bylo nespravedlivé.
2. „Požadovala naopak příplatek k důchodu pro účastníky protifašistického odboje.“ Chybí ovšem informace o tom, že jsem iniciovala, aby příplatek k důchodu místo dosavadních výhod (bezplatná doprava, slevy při zřízení telefonní stanice, poskytování příspěvků na lázeňskou léčbu), jak to navrhoval poslanec ODS Jan Vidím, byl vyplácen i osobám soudně rehabilitovaným. To bylo také zahrnuto do zákona č. 357/2005 Sb., který přiznává příspěvky k důchodu oběma skupinám.
3. „O vzniku ústavu neměla Gruntová valné mínění. V Haló novinách loni 26. května v článku s názvem Jen místo pro další vyvolené a semeniště další nenávisti uvedla, že "vytvoření jakési české podoby slovenského či polského ústavu je zbytečné a nesmyslné", neboť vědeckých a dokumentačních pracovišť je dostatek.“ Na tomto vyjádření trvám. Finanční prostředky vynaložené na zřízení a provoz Ústavu pro studium totalitních režimů mohly přispět k rozvoji existujících dokumentačních a vědeckých pracovišť.
Původní text senátního návrhu zákona podstatně změnila Poslanecká sněmovna, včetně názvu nové instituce (měl to být Ústav paměti národa) i jejího obsahového zaměření. Podle zákona č. 181/2007 Sb. (vstoupil v platnost 1.8.2007) se má Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek zabývat nejen obdobím 1948 – 1989, ale také dobou nesvobody v období od 30. září 1938 do 4. května 1945. Přesto na webu Ministerstva vnitra byla 1.8.2007 zveřejněna tato informace: „Ústav se má především věnovat zkoumání dějin totalitních režimů a událostí, které vedly k jejich nastolení. Archiv má zejména převzít, uspořádat a zpřístupňovat dokumenty vzniklé činností komunistického bezpečnostního aparátu.“

Český svaz bojovníků za svobodu má zájem, aby nebyla opomíjena dokumentace období 1938 – 1945, proto využil svého zákonného práva (§ 7) a podal návrh na člena Rady Ústavu, jejichž sedm členů bude volit Senát. Kandidát musí být způsobilý k právním úkonům, spolehlivý a bezúhonný, v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 nebyl členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa a v současnosti není členem politické strany ani politického hnutí. Tuto způsobilost splňuji, navíc jsem držitelem osvědčení pro stupeň utajení Přísně tajné. Jako historik se zabývám obdobím druhé světové války. Není však vyloučeno, že Senát bude posuzovat kandidáty podle jiných kritérií nad rámec zákona, jak to naznačují reakce některých senátorů. Ústav by ale měl plnit úkoly dokumentační, vědecké a vzdělávací, nikoliv politické.

Obyvatelé východních Čech a Svatobořice

V kulturním domě v Kyjově se 14. září 2007 konalo Mezinárodní kolokvium na téma: Internační tábor Svatobořice a jeho postavení v Protektorátu Čechy a Morava v plánech nacistické válečné mašinérie v letech 1942 – 1945. Ve svém příspěvku – Obyvatelé východních Čech a Svatobořice – jsem uvedla některé informace ve vztahu k vězněným osobám, které před svým zatčením žily na území někdejšího Východočeského kraje (což jsou podle dnešního uspořádání zhruba kraje Královéhradecký a Pardubický.
Zajištění akce E probíhalo ve východních Čechách podobně jako v celém tzv. protektorátu. Mezníkem přípravy akce E se stal květen 1942, kdy začalo intenzívní soustřeďování informací. Na pobočkách gestapa byli pro tuto akci určeni zvláštní referenti, ale na získávání poznatků o osobách, které ilegálně odešly do zahraničí, spolupracovaly všechny složky gestapa – v jeho pražské řídící úřadovně byl do akce nasazen kriminální sekretář Bernard Thuns, později surový a sadistický tyran vězňů ve Svatobořicích. Gestapo vytvořilo evidenci příslušníků rodin emigrantů a později také všech hledaných ilegálních pracovníků na domácí půdě.
V září 1942 se ukázalo, že předchozí zabezpečení akce bylo provedeno do všech podrobností. bezprostředně ji zajišťovali protektorátní četníci. Těm byl určen přísně důvěrný příkaz vedoucího služebny gestapa v Hradci Králové Alberta Hardtkeho ze 14. září 1942, kterým nařizoval protektorátnímu četnictvu zatknout 17. září osoby uvedené v přiloženém seznamu a předat je gestapu. Tyto osoby byly povinné vzít si do vězení jeden plášť, dvě soupravy prádla, tři páry ponožek nebo punčoch, čtyři kapesníky, jednu noční košili nebo pyžamo, pár domácích střevíců, pár dobrých kožených střevíců, přikrývku, svetr, jídelní misku, plecháček, lžíci, klozetový papír, peníze, šatenku a potravinové lístky. Zatčeni měli být rodiče, sourozenci, manželky a děti emigrantů starší 16 let, dále osoby starší 16 let z rodin osob hledaných gestapem a žijících v ilegalitě. Od zatčení mohlo být upuštěno u těžce nemocných osob upoutaných na lůžko, bude-li žena viditelně těhotná, u osob, které se staly německými občany nebo osob pracujících v Říši, ale i u zaměstnanců ve zbrojní výrobě a u horníků. Nakonec se uplatňovaly výjimky v opačném směru. „Na vyšší příkaz“ K. H. Franka bylo povoleno zatknout u prominentních osob mnohem širší okruh, než bylo stanoveno.
Stejně jako v celém tzv. Protektorátu Čechy a Morava také ve východních Čechách probíhalo zatýkání a domovní prohlídky od ranních hodin 17. září 1942 podle seznamů předem připravených gestapem, které při jejich vytváření využilo informace od bezpečnostní služby a od svých důvěrníků. Jedním z nich byl např. major četnictva Karel Zástěra z Pardubic, který v souvislosti s akcí E zjišťoval, které osoby uprchly do zahraničí, aby jejich příbuzní mohli být zatčeni. Informace předával pardubické služebně SD a gestapu. Četnické stanice v Pardubicích musely předem překontrolovat seznamy a doplnit je o příbuzné osob, které se skrývaly v ilegalitě. Zatýkání prováděli protektorátní četníci, kteří zatčené z pardubického okresu předávali do věznice gestapa v bývalé donucovací pracovně v Pardubicích.Zde byl v té době vězněn dr. Jaroslav Petr, tehdy student z Poličky, který dodnes s povděkem vzpomíná, jak se s nimi tito nově příchozí vězňové rozdělili o přinesené jídlo. V Hradci Králové si gestapo podle seznamů předem připravilo karty zatčených. Ti byli převáženi na policejní ředitelství, které už mělo pro každou osobu připraveny příslušné formuláře. Po jejich vyplnění byli zatčení odváženi do věznice gestapa v budově krajského soudu a odtud do internačního tábora ve Svatobořicích.
Z východočeského regionu zde bylo uvězněno 468 osob (z toho bylo 277 žen). Většina (457) jich byla zatčena 17. září, čtyři již 15. září, dva 18. září a jedna žena 14. října 1942. Zbývající čtyři byli rodinní příslušníci pplk. Josefa Svatoně, kteří byli zatčeni 6. března 1943. Tyto údaje jsem čerpala z jmenného seznamu svatobořických vězňů, kteří pocházeli z někdejšího Východočeského kraje. Jejich soupis před lety pořídil dr. František Vašek z Brna spolu se svou manželkou. Měl tehdy k dispozici seznam svatobořických vězňů od Heleny Souhradové, která byla po svém zatčení 17. září 1942 přidělena do kanceláře velitelství tábora. Zde přepsala seznamy vězněných s uvedením data narození, bydliště, data zatčení a jejich případného propuštění, zaznamenala, které osoby zemřely nebo byly převedeny do jiného nacistického vězení či koncentračního tábora. Díky dochované části seznamu známe jména deseti obyvatel východních Čech, kteří ve Svatobořicích zemřeli (z toho byly čtyři ženy). Víme, že 38 internovaných bylo převedeno do jiné věznice nebo koncentračního tábora (z nich bylo 15 žen). Někteří Východočeši byli ze Svatobořic propuštěni – roku 1942 jich bylo 84 (z toho 53 žen), v roce 1943 bylo jich bylo propuštěno 176 (z nich bylo 98 žen) a v roce 1944 ještě 20 (z toho 18 žen). Celkem tak bylo ze svatobořického internačního tábora propuštěno 280 obyvatel východních Čech, mezi nimi 169 žen.
Do konce války ve Svatobořicích zůstalo 52 mužů a 88 žen z východočeského regionu. Mezi nimi byl litomyšlský zvěrolékař Josef Šperl a jeho manželka Julie. Jejich sedmnáctiletý syn Luboš, jeden z jejich sedmi dětí, byl rovněž zatčen v akci E, ale ze Svatobořic byl přemístěn do koncentračního tábora Buchenwald (po válce vystudoval a věnoval se výtvarné tvorbě především jako grafik a ilustrátor). Julie Šperlová se ve Svatobořicích obětavě starala o děti, jejichž rodiče byli popraveni za heydrichiády. „Teta“ Šperlová měla na starosti chlapce a byla k nim velice hodná, někdy prý až příliš. Sama pozbyla syna Jiřího tři měsíce před tím, než byli s manželem a synem Lubošem zatčeni – Jiří Šperl byl jednou z obětí heydrichiády, když byl jako člen ilegální litomyšlské studentské organizace popraven 18. června 1942 v Pardubicích. Bylo mu 21 let. O dva roky mladší Radovan Šperl byl zadržen při pokusu o přechod jugoslávské hranice a vězněn v koncentračním táboře Dachau a v Norimberku. Pro přípravu vzpoury byl odsouzen k trestu smrti – zachránilo ho osvobození. Vrátil se do Litomyšle, kde dodnes žije se svým vnukem. Nejstarší syn manželů Šperlových Jaroslav odešel do zahraničí v roce 1940 a bojoval jako příslušník československého vojska ve Francii a v Anglii. V dubnu 1944 byl zařazen jako radista do zpravodajského výsadku CARBON, který seskočil u Hodonína. Do konce války působil Jaroslav Šperl na jihovýchodní Moravě a netušil, že jeho rodiče jsou vězněni u Kyjova, kde měl CARBON rovněž své spolupracovníky. Setkali se po válce, ale Jaroslav Šperl se dlouho doma nezdržel a odešel do Spojených států amerických. Mezi zatčenými obyvateli východních Čech byli i další rodinní příslušníci mužů, kteří bojovali v československé zahraniční armádě v Anglii, například Karla Kopala z Vysokého nad Jizerou, Eduarda Kudrnky z Chrudimi a Jana Vlka ze Semil.
Zvláštní skupinu zatčených představovali rodinní příslušníci těch, kteří přešli do ilegality na domácí půdě. Jejich počet vzrůstal postupně. Někteří byli zatčeni již 17. září, jako např. příbuzní člena Obrany národa pplk. Jindřicha Ulmanna z Vysokého nad Jizerou. Zatčena byla jeho matka, sestry Anna a Marie, manželka a dvacetiletá dcera. Františka Ulmannová, manželka pplk. Ulmanna, a jejich dvacetiletá dcera Františka byly v únoru 1943 ze Svatobořic převezeny do Kounicových kolejí v Brně a později obě zahynuly v koncentračním táboře. Rodinu jednoho z velitelů Rady tří pplk. Josefa Svatoně z Vysokého Mýta zatklo gestapo 6. března 1943. Byla to jeho matka Františka, manželka Marie a děti Josef a Miluše. Ve Svatobořicích byli vězněni do konce války, i když byl pplk. Josef Svatoň 1. listopadu 1944 zastřelen v obklíčení u Pasek poblíž Proseče.
Obyvatelé východních Čech tvořili více než 16 % z osob internovaných ve Svatobořicích včetně pobočky v Lutíně, kde byly v tzv. ochranné vazbě celé rodiny těch, jejichž příbuzní bojovali proti nacistům. Nevinní byli zbaveni osobní svobody, vystaveni krutosti, nesmírnému strádání a bezprostřední hrozbě smrti. Osudy lidí, které jsme si připomněli, jsou jedním z dokladů nacistické perzekuce českého národa, ale i statečnosti československých vlastenců, kteří bojovali doma i za hranicemi za svobodné Československo. Díky těmto hrdinům jsme dnes zde a hovoříme česky. Proto jim – bez ohledu na jejich politickou a státní příslušnost náleží naše úcta a vděčnost. Nebýt jich, nebyli bychom ani my.

Henlein čestným občanem Králík?

Na podzim a v závěru roku 2007 se rozpoutala diskuse ohledně zjištění, že vůdci sudetských Němců Konradu Henleinovi bylo 9. května 1939 při návštěvě města Králíky uděleno čestné občanství – jeho odejmutí požadovalo regionální občanské sdružení PATRIOT CZ. „Revize udělených čestných občanství ale není namístě," řekla Jana Ponocná, starostka Králík, která se dále v této věci vyjádřila v souladu s usnesením zastupitelstva města: „Rozhodli jsme se, že nebudeme měnit dějiny a necháme to tak, jak to je“. S paní starostkou souhlasím, dějiny skutečně měnit nelze. Henleinovi bylo čestné občanství uděleno v době nesvobody (tj. od 30. září 1938 do 4. května 1945) představiteli veřejné správy nacistického Německa. Tam totiž byly Králíky začleněny po zabrání československého pohraničí, takže už od 1. října 1938 ve městě vládl okupační režim cizího státu – platnost rozhodnutí jeho správních a dalších orgánů včetně veřejné správy zanikla osvobozením a obnovením Československé republiky v předmnichovských hranicích. Ta totiž nebyla právním nástupcem nacistického Německa (ani tzv. Protektorátu Čechy a Morava – proto zanikla i čestná občanství udělená za okupace v českých obcích okupovaných 15.3.1939), právní kontinuita tedy neexistuje ani pro Českou republiku.
Čestným občanem Králík byl tedy K. Henlein pouze po dobu začlenění města do Hitlerovy tzv. třetí říše. Taková je minulost, kterou nelze měnit.

Seriózní propagace kraje?

Informační materiál Pardubického kraje „Stopy Židů v Pardubickém kraji“ z roku 2006 (ISBN 80-86967-04-2) obsahuje údaje ze sedmnácti míst kraje, z nichž u dvou jsou z neznámého důvodu uvedeny také někdejší názvy německé (Svitavy, Jevíčko – obě města se nacházejí v moravské části kraje). V údajích u města Svitavy (Zwittau) samozřejmě nechybí zdejší rodák Oskar Schindler, „kontroverzní zachránce asi 1200 Židů vězněných v koncentračních táborech“. Z textu ale není zřejmé, že údajně „zachránění“ vězni byli nasazeni na otrockou práci v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v nedaleké obci Brněnec, i když dále nalezneme o tomto táboře zmínku: „Na východním okraji obce Brněnec (Brünnlitz) byla v textilní továrně Löw-Beer umístěna pobočka grossrosenského vyhlazovacího tábora, kterou prošlo asi 1500 osob, z toho jich 58 zemřelo a byli pohřbeni za zdí obecního hřbitova v Německé Bělé (dnes Bělá nad Svitavou).“
Pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci nesla označení „Konzentrationslager Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz“ – jednalo se o pracovní tábor zřízený u firmy Deutsche Emailfabrik evakuované z Krakova, jejímž vlastníkem byl O. Schindler (www.gross-rosen.pl). Je vypuštění souvislosti mezi Schindlerem a pobočkou KT Gross-Rosen v Brněnci skutečně neznalostí autorů textu? Pardubický kraj se přece nemusí prezentovat turistům zkreslenými, nepřesnými a nekorektními údaji (ani zahraničním, kterým je určeno vydání v anglickém jazyce). Finanční prostředky vynakládané na propagaci regionu by měly být využity smysluplněji a především k šíření seriózních údajů.